In God's Hands

22. září 2007 v 11:34 | veek
Tohle je opravdu úžasná povídka...Je to dílo Lyry....
In God´s Hands
"Bille… Bille…"někdo mi třese s ramenem.
"Bille, no tak probuď se"zamračím se a víc se přitisknu k živému polštáři pod hlavou, jehož tlukot srdce mě včera večer tak dokonale uspal. Já ještě nechci vstávat…
"Tos tu zase přespal?"smutný hlas rezignuje. Matčina ruka mě pohladí jemně po vlasech, slyším její kroky ke dveřím a jejich následné otevírání.
"Jenom jsem ti chtěla říct, že snídaně je už na stole a Gustav s Georgem ti to všechno sní, když do pěti minut nepřijdeš"pak se dveře tlumeně zabouchnou a opět nastane ticho. S obrovským zívnutím se protáhnu a konečně otevřu oči. Vzhlédnu a zadívám se do té známé tváře.
Usměji se, i když mě příšerně bolí za krkem, tohle vstávání si od nikoho nenechám vzít.
"Dobré ráno" políbím jeho dětsky jemnou tvář a posadím se.Ihned zaregistruji příčinu mé bolesti. Knížka, ze které jsem mu včera četl mě celou noc tlačila do zátylku, jak jsem s ní usnul v rukou. Rozezleně se podívám na její již velice ohmatané tvrdé okraje a položím ji na noční stolek.
Znovu zívnu, div si pusu neutrhnu a začnu po sobě stlát peřinu. Tiše si prozpěvuji a puntičkářsky uhlazuji všechny hrboly.
"Spal si dobře? Já skvěle… doufám, že jsem v noci zase nemluvil ze spaní, prý se mi to někdy stává. Nevím, já sám sebe ještě neslyšel…"rozmlouvám s bratrem. Jeho tělo se v přikrývkách nepohne, jen pravidelné zvedání hrudi a dosud bijící srdce pod ní dokazují jeho stálou chuť do života.
Pohledem zkontroluji jeho životní funkce na přístroji, který stojí hned vedle postele a s úsměvem se zvednu.
"Hned jsem zpátky. Mám strašnej hlad!"zavřu za sebou dveře jeho pokoje a konečně se vydám na snídani. Dole v kuchyni mě pozdraví tři usmívající se tváře a já jim jejich gesto opětuji. Dnes to vypadá na hezký den.
*
"Odpoledne bychom mohli někam zajít, ne? Třeba do kina, viděl jsem pár zajímavejch premiér tento týden v novinách…"Georgova dychtivost se upře na oba z nás. Gustav přikývne, vypadá, že jej ten nápad zaujal, já však zavrtím hlavou.
"Ne, promiň Georgu, ale Tom má dneska to vyšetření a já… Ale můžete jít jen vy dva?"navrhnu. Jejich úsměvy částečně pohasnou.
"Bille, ty tam musíš být s ním? Chci říct, není to nezbytné ne…? Taky si zasloužíš trochu zábavy, musíš vypadnout zase na chvíli ven…"přesvědčuje mě Gustav.
"Jsi hodný, ale je to nezbytné. A neboj, příště s vámi určitě půjdu, nebo si můžem zajít ještě někam pozítří…"usměji se. Přikývnou.
"Tak dobře, ale bereme tě za slovo!"pohrozí mi Georg ukazováčkem. Zasměji se a zvednu dva prsty na znamení přísahy.
Jak se můžu dívat na film a necítit tě vedle sebe…?
*
"Bille, zlatíčko, takže zvládneš to? Přijdu co nejdřív, ale stejně to bude dost pozdě…"matčina starostlivá tvář se na mě znovu obrací a já ji jen ženu za zábavou.
"Jasně, neboj se o nás. Zvládneme to jako vždycky! Kluci mi přinesli nový filmy, takže se na ně kouknu s Tomem"odpovím a oblékám jí kabát.
"Tak dobře, ale nezapomeň všechno kontrolovat, nebezpečí číslo jedna znáš, když bude potřeba a…"
"Nebude potřeba. A už se neboj, copak jsem tohle nezvládl už milionkrát?"zazubím se a odeženu všechny její chmury.
"Jistě, zlato… já vím, promiň. Tak se tu mějte, ahoj"políbí mě na tvář a zavře za sebou vchodové dveře. Když uslyším i odjezd auta, rozejdu se s pískáním do kuchyně, vezmu mísu s nějakými brambůrky a popcornem a rozejdu se do prvního patra.
"Tak na co se podíváme? Hm…" probírám se různými DVDčky, až nakonec vyberu jedno a dám jej do přehrávače. Pohodlně se uvelebím pod peřinu vedle bratra na postel, která je u hlavy mechanicky zvednutá na stupeň sezení-ležení.
"Doufám, že se ti to bude líbit. Měla by to být tvoje ráže, tak snad ke konci neusnu…"zapnu ovládáním film a pevněji se natisknu na jeho měkké tělo. DVD se začne přehrávat a na velké obrazovce se objeví nápis Pan a Paní Smithovi.
Děj mě moc nezaujal, samé střílení… ale ta Angelina Jolie je přece jenom docela kočka. Svěřím se, se svými pocity i nahlas. Jsem zvyklý Tomovi všechno říkat, každý den mu vyprávím všechny zážitky, já věřím, že mě slyší, tak nechci, aby se celý den jen tak nudil a až se jednoho dne probere, bude mít o všem zase přehled.
Nostalgicky si vzpomenu na dobu před dvěma lety, dobu naší největší slávy a naší následné největší bolesti. Pouto mezi tebou a mnou, jenž nás doprovázelo už od narození, se však nepřetrhlo, naopak mě k tobě ještě víc připoutalo. Někdy si dokonce říkám, jestli to není i příliš, když i pár hodin bez tebe jsou jako roky.
Tak rád vedle tebe usínám, tak rád o tebe pečuji, oplácím ti tvou ochranu z dřívějška, ale oplácím jí s velkou láskou.
"Mám tě moc rád, bráško"zašeptám větu, jako každý večer před spaním. Políbím jej na tvář, položím hlavu na jeho bijící hruď a zavírám oči.
Buch, buch, buch…to srdce tam uvnitř mě chrání ve spánku, bije jen pro mě, viď?
*
"Poslouchej, poslouchej!" se zářícím obličejem vletí do tvého pokoje. Usadím se na kousku tvé postele a v rukou si přidržím tvou kytaru.
"Poslouchej, co jsem ti složil…"začnu pomalu hrát. Prsty, které nejsou zdaleka tak zkušené, jako tvé odehrávám každý akord, někdy zbrkle a popleteně, ale s nadšením, že se mi něco povedlo. Hraju skladbu, která mi už dlouho zní v uších, kdykoliv si vzpomenu na svého brášku.
"Vidíš, nejsi jediný, kdo dokáže z tohohle vyloudit nějaký tón!"zazubím se vítězoslavně. Tvá tvář je však stále bez výrazu, jenom spíš…
Vezmu do dlaně tvou ruku a položím ji na kytaru. Tvými prsty přejíždím po strunách, které se potichu ozývají. Na okamžik mi v mysli vyvstane vzpomínka na jeden z koncertů. Tvá tvář je zamračená soustředěním, tvé ruce si hrají s křehkým nástrojem, jakoby byl tvou součástí. Jen zavřít oči a vykouzlit píseň pocitů…
Tu jemnou dlaň si přitisknu na tvář, zavírám oči, objímám tě.
Nechci brečet, nesmím, já musím být silný… protože až nevzbudíš Růženko, chci se na tebe usmívat.
*
Přibližuji se k tvé tváři. Jsi tak blízko, stačí se trochu nahnout a dotkneme se nosy. Nemůžu odolat, já nechci… jsi tak blízko…
Zpod zavřených víček mi tečou slzy a já tisknu své rty k těm tvým, které k mému překvapení nejsou vůbec suché, ale měkké a sladké, jakoby na můj polibek čekali celý život.
Slzy se mísí s mým citem, který ti tu odkrývám. Ty spíš, pravděpodobně ani netušíš, co se děje, že právě teď v mém srdci vybuchl ohňostroj. Líbám tvé rty, a nechci přestat.
Dětinsky věřím Růženko.
Držím v dlaních tvou tvář, vzlykám, líbám tě.
Prosím…
Pláču tak, až se zalykám vlastními slzami, pláču tak jako před tím, ty první dny, týdny bez tebe a s tebou zároveň… Přitisknu tvář k tvé hrudi.
Buch, buch, buch… Otevři oči Růženko, chci slyšet, jak hraješ jen pro mě…
Najednou na zádech pocítím něčí dotyk. Ztuhnu jako přimrazený, něčí dlaň mě hladí po zádech…
Je to tvá dlaň.
Dívám se ti do očí. Usmíváš se.
"Neplač…"šeptneš. Já však pláču ještě víc, teď ale štěstím.
*
"Můj nejoblíbenější film? Pan a Paní Smithovi…"
Lyra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama